Každé volně žijící zvíře, které ztrácí přirozenou plachost, je podezřelé! U nás již není možné se setkat se vzteklinou, k jejímž projevům ztráta plachosti přísluší, nicméně podezřelá „krotkost“, zejména jde-li o zajíce, může znamenat, že mají tularémii.
Tularémie je bakteriální onemocnění především zajíců, ale i hlodavců i jiných volně žijících druhů zvířat. K onemocnění je vnímavý i člověk, který se může nakazit kontaktem s nemocným zvířetem, nejčastěji však při stahování uloveného zajíce, kdy může baktérie proniknout do těla nějakou drobnou oděrkou. Člověk se ale může nakazit i při práci se slámou či senem, ve kterém se usídlily nemocné myši.
Podle způsobu nakažení může u člověka propuknout onemocnění buď ve formě kožní nebo oční, popřípadě plicní, ale i ústní anebo střevní. Onemocnění je léčitelné antibiotiky, čím dříve se odhalí, tím lépe. Společným znakem onemocnění je celková slabost, horečky a záněty mízních uzlin.
Na přenosu baktérie Francisella tularensis se významně podílejí klíšťata, která jsou i příčinou šíření nemoci mezi jednotlivými druhy zvířat.
V ČR se tularémie sporadicky vyskytuje stále, a proto je jí stále věnována orgány státního veterinárního dozoru velká pozornost. Je třeba nechat na tularémii (ale i brucelózu, což je podobné onemocnění) vyšetřit všechny podezřelé zajíce, tj. ulovené nebo uhynulé. Akutní forma onemocnění se projevuje právě ztrátou plachosti, malátností a teplotami, chronická pak navíc vyhublostí a zvětšením mízních uzlin. Po diagnostikování nákazy se vyhlašuje ohnisko, ze kterého se nesmí zajíci tzv. uvádět do oběhu. Ohnisko může být krajskou veterinární správou „odhlášeno“ až minimálně po dvou letech, kdy u všech odlovených vyšetřených zajíců nebyla nákaza zjištěna. Přitom z ohniska, popřípadě ochranného pásma, smí ulovené zajíce využít pouze lovec ve své domácnosti, ovšem za podmínky, že je poučen o bezpečném zacházení a po důkladné tepelné úpravě masa (tj. min. 70 °C po dobu 10 minut).
Pokud se někdo při pobytu ve volné přírodě setká se zvěří, v tomto případě se zajíci, kteří se podezřele chovají, udělá dobře, když se jim vyhne a upozorní na tuto skutečnost místní mysliveckou organizaci, popřípadě místně příslušnou krajskou veterinární správu.
Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR
Post
