Téměř 60 % chovatelů v ČR chová méně než 9 kusů skotu, přičemž celkový počet jimi chovaných zvířat činí z celostátního hlediska jen 2 %. Ovšem i s těmito malými chovateli se počítá v Národním ozdravovacím programu proti infekční bovinní rhinotracheitidě, neboli IBR.
Zajisté prvním a určujícím krokem je ozdravit velké chovy, a to i z toho důvodu, aby byl k dispozici co nejdříve chovný skot prostý tohoto onemocnění. Pak budou samozřejmě moci i „malí“ chovatelé nakupovat „zdravý“ chovný materiál.
IBR není z laického pohledu obzvlášť nebezpečná choroba skotu, ale její zákeřnost spočívá v tom, že její průběh nebývá bouřlivý, nicméně škody v chovech jsou velké. Infekce probíhá buď s klinickými příznaky, tj. záněty dýchacího ústrojí a pohlavních orgánů, horečky, výtok ze sliznic a zmetání březích krav. Anebo jde o formu latentní, která se projevuje především snížením užitkovosti a dalším nenápadným šířením původce nákazy. V současné době je u nás zhruba 30 % chovů IBR prostých a zbylá stáda se podle plánu ozdravují.
Ze zemí EU je této nákazy prosté například Rakousko, Dánsko a celá Skandinávie. Další ozdravují, například Německo, a to znamená pro naše chovatele varování, že se bude zužovat prostor pro obchod s plemennými a chovnými zvířaty, spermatem, vaječnými buňkami a embryi. V Národním ozdravovacím programu jsou stanoveny zásady ozdravování a povinnosti chovatelů i orgánů státního veterinárního dozoru. Systém ozdravování počítá se třemi metodami, a to eliminační bez vakcinace, eliminační s vakcinací (při použití markerové vakcíny) a s metodou radikální, která však připadá v úvahu pouze ve výjimečných případech při silném zamoření stáda a za souhlasu chovatele.
Garantem Národního ozdravovacího programu v ČR je Ministerstvo zemědělství. Za ozdravení svých stád zodpovídají chovatelé a dozor mají na starosti krajské veterinární správy, popřípadě v okresech okresní pracovní skupiny, které jsou složené ze zástupců zemědělských agentur Ministerstva zemědělství, krajských veterinárních správ, Komory veterinárních lékařů a chovatelů delegovaných chovatelskými svazy.
Tento program může uspět právě nyní, kdy bylo dosaženo základního předpokladu, a tím je dokonalá a přesná evidence skotu v centrální evidenci a uplatňování současných veterinárních předpisů, které se týkají přemísťování zvířat.
Při této příležitosti lze apelovat kromě velkých chovatelů, kteří k ozdravování přistupují zodpovědně i na ty malé, kteří se ozdravování svých chovů též „nevyhnou“. Efekt za to stojí.
Josef Duben, tisk. mluvčí SVS ČR
Post
